Řekli

Brácha mě tam vytáhl s tím, že je to o nějakém básníkovi. Šel jsem nerad. V půlce jsem zapomněl, že mám telefon. To se mi v divadle nestalo dvacet let.

Adaptace Třeštíkovy knihy mohla snadno sklouznout do akademické vzpomínky na básníka, ke kterému je dnes blíž muzeum než čtenář. Petrželková tomu uhnula tím nejjednodušším způsobem: jevištěm jsou stůl, dvě sklenky a jedna lampa, která se za noc dvakrát zhasne. Marek Daniel vede Třeštíkovu část jako vnitřní hádku s tím, kdo jsem proti tobě, abych ti rozuměl. Karel Dobrý dává Holanovi tu nepříjemnou trpělivost mrtvého, který už nemusí nikoho přesvědčovat.

Devadesát pět minut, ve kterých nikdo nezvedne hlas — a přesto se nedá odejít.

Knihu Noc s Holanem jsem přečetla loni a myslela jsem, že to nejde zahrát. Že to není dialog, ale Třeštíkův vnitřní hlas. Spletla jsem se. Šla jsem domů a četla Holana podruhé. Poprvé jsem se ho nebála.

Třeštíkova kniha byla otevřeným dopisem mrtvému básníkovi. Inscenace Nočního šeptání je z toho dopisu předčítaná noc. Marek Daniel jako Třeštík chodí kolem stolu, brání se, brblá, čte verš a v půlce ho odhodí. Karel Dobrý jako Holan sedí. Mlčí. A když promluví, je to často citát, jindy uštěpačná otázka. Režie Anny Petrželkové nehraje s lyrickou patinou — drží ostrý, civilní tón a nechává verš dýchat tam, kde si o to říká sám.

Není to o Holanovi. Je to vedle něj. A přesně proto to funguje.